HUDEBNÍ SLAVNOSTI EMY DESTINNOVÉ
ČESKÉ BUDĚJOVICE

EMA DESTINNOVÁ

Emilie Václavka Jindřiška Pavlína Kittlová se narodila v pátek 26. února 1878 v Kateřinské ulici č. 5. Dětství prožívala střídavě v Praze a v Milešově, kde otec vlastnil rudné doly. Po otci Emanuelu Kittlovi, pražském bohémovi a mecenášovi, zdědila neklidnou, dobrodružnou a trochu výstřední povahu. Od matky Jindřišky, rozené Šrůtové, dostala do vínku hudební nadání. Malá Ema se učila hře na housle, od čtrnácti let pak zpěvu. Jejími učiteli se stali Thomas Loewe, zkušený korepetitor, a Marie Loewe-Destinn, bývalá sólistka vídeňské opery. Ema však vedle toho navštěvovala i dramatickou školu Národního divadla, kde ji učila významná herečka Otýlie Sklenářová - Malá, a tak získala solidní průpravu pro budoucí uměleckou dráhu operní pěvkyně.

Po prvních nezdarech - byla odmítnuta operou Národního divadla, drážďanskou operou a berlínským Theater des Westens - se úspěšně představila jako členka berlínské opery na jevišti Krollovy opery v Berlíně v roli Santuzzy v Mascagniho aktovce Sedlák kavalír, ovšem pod uměleckým jménem "Destinn", které si vybrala z vděčnosti ke své učitelce zpěvu. Toho dne, 19. července 1898, se zrodila nová operní hvězda - Ema Destinnová.

Repertoár i obliba u obecenstva rychle rostly. Strhující Bizetova Carmen, Valentina v Meyerbeerových Hugenotech, Thomasova Mignon, Wagnerova Alžběta. Ema byla schopná nastudovat role v krátkém čase. Například slavný záskok, Gounodovu Markétku, převzala dvě hodiny před představením a vystoupila bez zkoušky, přičemž podala bravurní výkon a uplatnila i své herecké nadání.

Uměleckého triumfu v Dvorní opeře v Berlině dosáhla Ema Destinnová 5. prosince 1906 jako Salome ve stejnojmenné opeře Richarda Strausse. Nemenší úspěch sklidila za tuto roli v Paříži při slavnostním představení opery v obsazení nejlepších operních hvězd Evropy.

Roku 1904 ji pozvalo divadlo Covent Garden v Londýně, aby zazpívala Neddu v Leoncavallových Komediantech vedle Enrica Carusa. Caruso platil za prvního tenoristu současnosti a k němu bylo třeba volit důstojné partnery. Společné vystoupení mělo pro oba umělce velký význam: setkal se tu nejlepší tenor s jedním z nejkrásnějších sopránů své doby a toto spojení se o něco později stalo trvalým magnetem Londýna, New Yorku a jiných metropolí. Pro Londýn byla Ema Destinnová senzací především v Pucciniho Madame Butterfly (10. 7.1905) a v Aidě, vždy společně s Carusem. Londýn se stal její doménou, docílila zde velké obliby včetně přízně královského dvora Jiřího V., jemuž zpívala koncert na oslavu jeho korunovace.

Neobyčejné uznání pro Emu Destinnovou znamenalo pozváni do Bayreuthu, kde na přání vdovy Cosimy Wagnerové zpívala Sentu v Bludném Holanďanovi. Vystupovat ve Wagnerově divadle mohli jen nejlepší umělci a slovanští umělci sem nebyli zváni. Ema byla výjimkou a role Senty ji přinesla velký úspěch a uznání.
Při všech zahraničních úspěších zůstávala Češkou, netajila se nikdy svým původem a její vztah k rodné zemi zůstal vřelý. Nedělala ze sebe povýšenou hvězdu a s ochotou zazpívala i menší role.

Důvodů, proč Ema Destinnová odešla v roce 1909 z Dvorní opery v Berlíně, bylo hned několik. Jednak zle kritizovala provedení Dalibora v Theater des Westens, což vyvolalo nepříznivou odezvu a výpad proti jejímu vystoupení v Čechách, kde zpívala česky a část honoráře věnovala matici školské, což bylo považováno za nevděk vůči Berlínu.

Také skutečnost, že opovrhla nabízenou slávou v Bayreuthu odmítnutím další nabídky Cosimy Wagnerové, a neúcta k Richardu Wagnerovi (nazvala ho pedantem) jí přinesla hrubou kritiku.

Počet rolí v posledních letech nápadně klesal a tak Ema Destinnová přijímá lákavou nabídku do Metropolitní opery v New Yorku. S Berlínem se rozloučila 27. října 1909 Pucciniho Madame Butterfly a koncertem s programem pouze slovanských autoru. Bylo to zřejmé gesto - dala tak jasně najevo, kam patří a čí je.

Největší událostí v Metropolitní opeře za doby Destinnové byla Pucciniho opera Děvče ze zlatého Západu, jejíž gala premiéru dirigovat Arturo Toscanini. Destinnová zpívala hlavní roli, jejím partnerem byl Enrico Caruso. Potlesky nebraly konce, opon bylo asi padesát! Opera dobyla Ameriku, Londýn, Řím i milánskou La Scalu.

Dvojice Caruso - Destinnová se těšila největší oblibě. Lidé byli po nich posedlí a divadla je nestačila zvát. Jejich uměním se inspiroval i Puccini a Ema Destinnová zpívala jeho Butterfly, Toscu, Mimi i Manon.

V Met zpívala Ema Destinnová svůj repertoár, který ovládala z Berlína a přidala řadu dalších rolí, například Leonoru z Trubadúra, Amelii z Maškarního plesu, Alici Fordovou z Verdiho Falstafa nebo Martu z Nížiny a další. Zajížděla na koncerty, pohostinská vystoupení měla v Hamburku, Stockholmu, Budapešti, Bruselu, Londýně i ve Vídni.

Za doby amerického angažmá byla Ema Destinnová na vrcholu slávy. Byla přední operní pěvkyní ve světě, jednou z nejpopulárnějších žen své doby. Ale sláva ji nezměnila, nevyvrátila ji z kořenů. Dívala se na vše českýma očima. Podařilo se jí v New Yorku spolu s Gustavem Mahlerem prosadit na jevišti Metropolitní opery Smetanovu Prodanou nevěstu (19. 2. 1909 dirigoval G. Mahler). Postarala se tak o senzaci a "učinila zde Smetanu slavným".

Za pobytu v cizině nepřerušila Ema Destinnová styk s vlastí. V roce 1908 se chystala v pražském Národním divadle na 8. srpna velká událost - 500. představení Prodané nevěsty. Zpívala ji Ema Destinnová, která byla při této slavné příležitosti jmenována čestnou členkou naší první scény.

V Praze v říjnu 1910 vystoupila v Pucciniho Tosce čtyřikrát a ve Smetanově Prodané nevěstě jednou! Bylo zle! Jen jedna Mařenka připadala kritiku Zdeňku Nejedlému jako urážlivý přívažek. Destinnová, která v zahraničí Smetanu těžce prosazovala a jeho opery milovala, odjela popuzena. Další pohostinskou sérií ve své vlasti 1912 zahájila Toscou! Přidala ovšem i Miladu, Aidu, Santuzzu, Neddu a Alžbětu. V následujícím roce pod vlivem politického napětí před první světovou válkou vystoupila jen v českých operách, které měly hluboce politický význam. Smetanovy opery - Miladina píseň o svobodě a zvláště pak Libušino proroctví - byly uměleckým i politickým počinem.

V Americe žila Ema v jiném světě. Zahrnuta slávou a bohatstvím, bezstarostností amerických společenských kruhů, věčně hnána úkoly a povinnostmi. Náhle však zatoužila po vlasti, po Praze, po zámku ve Stráži a kouzelné jihočeské přírodě.

Ukončila sezónu v Metropolitní opeře 21. dubna 1916 milovanou Butterfly, sbalila své věci a vrátila se domů.

Na hranicích v Podmoklech byla zadržena policií, neboť byla podezřelá z činnosti v monarchii. Nakonec byla propuštěna na zákrok německého císaře Viléma II. Ve svém zámku ve Stráži nad Nežárkou, kam se uchýlila, však žila stále sledována policií. Ačkoliv nebylo zjištěno nic závadného, byl jí pro jistotu odebrán cestovní pas, takže nemohla uskutečnit rozsáhlou smlouvu s Metropolitní operou a 70 vystoupení v New Yorku padlo. To Emu Destinnovou zasáhlo citelně umělecky i ekonomicky. Provoz zámku byl dosti nákladný a Ema se dostala brzy do obtížné situace.

Zůstala vášnivou vlastenkou a na koncertech vystupovala opásána stuhou v národních barvách. Roku 1917 vystoupila v Národním divadle jako Milada, Mařenka, Alžběta a Libuše. Zvláště pak představení Libuše přijali lidé ve vzrušené válečné atmosféře jako národní a politickou manifestaci.

Po skončení války se Destinnová snažila navázat na své úspěchy v Metropolitní opeře, ale cesta na dřívější pozice již byla uzavřena. Absolvovala sice v letech 1919 - 1921 tři turné po Americe, zpívala i na předních evropských jevištích, ale předválečné slávy už nedosáhla.

A tak koncertovala v Praze i na venkově. V průběhu dvacátých let zájem o její vystoupení pozvolna ubýval a Ema Destinnová se začala více věnovat rybaření a procházkám po Stráži nad Nežárkou a jejím okolí. V této době se také vrátila ke své zálibě z mládí - k psaní.

Je málo známo, že již roku 1897 otiskl Hlas národa její dvě povídky, i když začala psát ještě dříve, hlavně verše a dramatické pokusy. Skutečný vstup do literatury však znamenalo vydání jejích německy psaných veršů, sbírky Sturm und Ruhe (v Berlíně roku 1902). Kromě toho napsala řadu dalších veršů, dramat i povídek různé literární hodnoty. Nejzajímavějšími díly jsou pak autobiografický román Pan doktor Casanova, který zobrazuje počátek pěvecké dráhy Emy Destinnové (v románě Evy Königové), a zejména čtyřsvazkový román Ve stínu modré růže z prostředí Strážska (1. svazek v Třeboni r. 1924). Destinnovou stále přitahovalo romantické téma nenaplněné, často tragické lásky, které je v různých podobách přítomno téměř ve všech jejích prózách, dramatických pracích i v mnoha básních. Nalézala v něm jistě paralelu svého vlastního soukromého života.

Ema Destinnová, která odmítala za životního partnera Mucka, Toscaniniho, Carusa i Pucciniho - abychom jmenovali alespoň nejvýznamnější nápadníky - si dala požehnat sňatek na strážském zámku 19. září 1923 s mužem na veřejnosti zcela neznámým, s Josefem (Joe) Halsbachem. Ten byl o mnoho let mladší a přes velkou snahu Emy nebylo manželství šťastné. Zůstala opuštěna. Uzavřela se do samoty, přimkla se ještě více k přírodě. Zemřela 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích ve věku 52 let. Její tělesné ostatky byly uloženy na vyšehradském Slavíně. Kolem ní odpočívají nejdražší srdce našeho národa, jemuž tak oddaně sloužila a který nadevše milovala.

Zpracováno podle knihy "Ema Destinnová" dr. V. Holzknechta a B. Trity (Panton 1972).

 

 

Designed by Monello, programmed by Inspiration © 2006-2008